Vystačíme si skutečně pouze s jednou digitální identitou (DI)?

Moje odpověď je jednoznačná - vystačíme. A navíc, musíme prosadit jednu jedinou DI, navíc takovou, kterou budeme mít pod vlastní plnou kontrolou.

Více digitálních identit je nesmysl. Jestliže má digitální identita být jednoznačnou identitou člověka v digitálním prostředí, musí být jenom jedna. Jinak to není identita. Tady narážíme na jeden z podstatných problémů chápání digitálního (možná lépe vyjádřeno "virtuálního") prostředí. Většina asi cítí, že to virtuální prostředí jaksi pořád nedá spát současným vládám, ať jsou jakékoliv. Virtuální svět jaksi nezapadá do lokálního materiálního chápání světa rozděleného na státy (a jejich jurisdikce) a na lokální a i globální sféry zájmů jednotlivců a skupin (byť by tyto skupiny byly i globální, nicméně v parciální oblasti zájmů). Všechny tyto skupiny totiž potřebují chránit své zájmy a tedy mají i potřebu kontrolovat a regulovat v rámci své působnosti vše, tedy i (ve vztahu k digitálnímu prostředí) zejména informace. Jednoznačným příkladem nemohoucnosti současného materiálního chápání virtuální reality ze strany elit jsou současné kryptoměny. Ty nemohou být už z principu jejich podstaty, která vychází z blockchainové technologie, regulovány a kontrolovány. To je jejich problém, se kterým se elity nemohou vyrovnat. Některé takové snahy o kontrolu a regulaci jsou přirozeně legitimní, typicky dodržování a vymáhání zákonů ze strany států, jiné jsou partikulární, např. shromažďování a kontrola nad marketingovými (a i jinými) informacemi o chování cílových skupin uživatelů. Pro potřeby kontroly a regulace (ať už legitimní nebo to další, které ovšem nechci apriori nazývat nelegitimní) ale aktuální způsob fungování virtuálního prostředí není příliš vhodný. Tak, jak byl původně internet postaven, je zaměřen na identifikaci a vzájemnou komunikaci technologických prvků, které jsou jeho stavebními kameny. To, kdo tato zařízení obsluhuje a využívá (tedy identifikace uživatele), je z technického pohledu mimo zájem internetové infrastruktury. Internet, tedy technologie, na které je současný virtuální svět postaven, je prostředí technologických prvků infrastruktury, ve které jsou informace o uživatelích (z pohledu jeho funkcionality) nepodstatné, nepotřebné a nevyužitelné. Internet (jako technologický základ virtuálního světa) funguje i bez identifikace uživatele. Zjednodušeně řečeno, samotný internet bude fungovat a vy můžete brouzdat po internetu (pohybovat se ve virtuálním prostředí) i bez toho, že se někde budete přihlašovat (tedy identifikovat se). Pouze následná potřeba kontroly a regulace a také nastavení různých omezení (např. přístup k informacím pouze na základě věku nebo příslušnosti k určité zájmové skupině, klientů určité služby, občanů určitého státu, zaměstnanců určité společnosti apod.) si vynutily zavést nad základní infrastrukturou internetu nadstavbu, která určitým způsobem identifikuje uživatele. Typicky jsou to přihlašovací údaje, pomocí kterých je možné více nebo méně spolehlivým způsobem identifikovat uživatele. Virtuální prostředí navíc, už z principu fungování, nezná hranic. Ani těch reálných, mezi státy, ani těch virtuálních hranic , které tvoří zájmy jednotlivých vlivových skupin a vlivných jednotlivců, ať už to jsou ekonomické, politické, kulturní nebo jakékoliv jiné skupiny. Všudypřítomné snahy o parcelaci virtuálního prostředí nejsou ničím jiným, než snahou o vymanění se z vlivu konkurenční skupiny nebo naopak snahou o získání vlivu v určité zájmové skupině. A opět to platí jak mezi státy, tak mezi jinými vlivovými skupinami. Toto rozdělování virtuálního prostředí se ale realizuje pomocí různých nadstavbových prostředků, které umožňují regulovat a spravovat přístupová práva jednotlivých uživatelů. Ano, řízení přístupových práv je jedním z pilířů zajištění bezpečnosti informací. Ale z obecnějšího pohledu i zajištění bezpečnosti informací není nic jiného, než snaha o zajištění a upevnění pozice určité skupiny, která informace vlastní a využívá je k prosazení se vůči okolnímu prostředí (ať už to je stát, různé další subjekty, skupiny a jednotlivci). A tady je ten základní problém konstrukce současného virtuálního světa. Kardinální problém, který spočívá ve vlastnictví identifikačních informací uživatelů (ID). Ten, kdo je vlastní, vlastní (nebo vlastnit může) i veškeré další informace uživatele vztahující se k jeho aktivitám v prostředí, které ta která skupina vlastníků uživatelských ID provozuje. Stačí si jenom uvědomit, co vše o nás ví Google, Apple, Meta a další IT giganti a co z toho všeho využívá pro své vlastní potřeby. A není to jenom o cílené reklamě, ale i o ovlivňování nejenom obchodních aktivit jednotlivců, ale i jejich politických názorů. Jenom to, co se provalí v této oblasti na veřejnost, je alarmující. A to už není jen tak! Uvědomujeme si vůbec, u kterých zájmových skupin máme tzv. registraci? Kdo z nás nemá účet u Googlu, Apple nebo Microsoftu? Ono to vlastně bez takových účtů vlastně dnes ani vůbec nejde. A to nemluvím o desítkách účtů u jiných drobnějších firem a jejich webů, u nás typicky Seznam, Alza a podobní. Jejich monopoly jim umožňují sbírat a využívat (zneužívat?) ohromné množství citlivých osobních informací. Se zavedením lokálních digitálních identit se tyto citlivé informace personifikují až na konkrétní osobu. Vše to je spojené právě s tím, že provozovatelé těchto systémů a aplikací (teď už vlastně téměř všech důležitých) vlastní ID každého uživatele a sbírá o něm ohromné množství informací. A s přechodem od běžných registračních údajů (většinou jenom login a heslo) k digitální identitě se sbírané informace personifikují. Odhaduji (a zdůrazňuji, že to nevím, je to jen můj osobní odhad), že existuje dohoda/koncensus o tom, že digitální identita je pojímána jako komerční statek, kde stát nemá mít na ní výhradní právo a digitální identitu, jako každý jiný statek může vydávat a využívat (téměř) libovolný subjekt v rámci svobody poskytování služeb v digitálním prostředí. Vzletná myšlenka, ovšem nesmíme zapomínat, že mluvíme o identitě lidí. Jestliže nás v materiálním světě identifikuje naše DNA, v digitálním světě by nás měla identifikovat naše digitální identita. A stejně jako naše DNA, neměli bychom dopustit, aby s naší digitální identitou někdo nakládal jako s komerčním statkem. To, že mnohé subjekty (jak stát, tak mnohé další soukromé subjekty) vlastní naše ID (prostou a i digitální identitu) nás, uživatele, staví do podřízeného postavení. Tím jsou základní postuláty demokracie a i základní postuláty férového obchodu (kapitalizmu?) postaveny na hlavu. V demokracii je (měl by být!) stát "servisní organizací" občanů a tedy občan nemůže být v podřízeném postavení k státu. V kapitalizmu je občan klientem a jako takový by také neměl být v podřízeném postavení k producentům zboží a služeb. Řešením ve virtuálním prostředí (a je jasné, že virtuální prostředí se stalo jedním z dominantních prostředí pro realizaci služeb občanů a i pro uplatňování výkonu státní správy) je přenos jednoznačné osobní digitální identity z rukou třetích stran (a tím i státu a dalších zájmových skupin) do rukou občanů. Jedině tak mohou občané vykonávat svá práva v souladu se základními principy demokracie, jedině tak se vymaní ze závislosti a stanou se nezávislými na různých zájmových (státních i soukromých) skupinách. Argumenty, že se to nedá, že to je technicky nemožné, jsou jenom výmluvy, které pouze brání výsadní a nadřazené postavení těchto zájmových skupin. Kdo by se dobrovolně vzdal svého výsadního postavení? Můžeme se na tu skutečnou informační společnost dívat z různých úhlů pohledu, ale to asi tak vše, co se s tím dá dělat. Je to naše současnost a bude i naše budoucnost. Jedním z klíčových úkolů musí být vymanění se z područí digitálních monopolů a vzít si ve virtuálním prostředí naši identitu do vlastních rukou. Dá se to, je to technicky možné a je to nezbytně nutné.